Historie Hlučínska

Když se na troskách rozvrácených monarchií po ukončení první světové války začaly rodit nové státy, nebyla jejich výsledná podoba ani automatická, ani předem rozhodnutá. Každý z nově vznikajících státních útvarů tehdy vynakládal nemalé úsilí, aby si vylepšil hranice, a tak neváhal průběžně vznášet nároky na různá území. Jakkoliv byly cíle těchto snah především strategické, tedy zejména vojenské a hospodářské, zdůvodňovaly státy své požadavky na základě historického ale i národního práva. Všechny vznikající státní útvary se profilovaly jako národní a podle tehdejších představ bylo jedním z jejich hlavních smyslů zastřešit členy svého národa pod celek společného státu. Koncepce národního státu ovšem narážela na své limity v oblastech jeho hranic, kde nejenže žily skupiny obyvatel vykazující znaky vícero společenství, ale v případě českých zemí zde žilo také početné německé etnikum. Přesto se národní státy rády poohlížely za své hranice, kde často sídlily komunity vykazující podobnost se státním národem. Jelikož nacionální doktrína patřila k čelným idejím a ideologiím tehdejší doby, považovalo se za přirozené povýšit zachování národnosti nad jiné aspekty lidského života. Ve snaze zachránit komunity označované jako národnostní menšiny před asimilací byly vyvíjeny nejrůznější aktivity, z nichž tu nejefektivnější představovalo přičlenění daného území ke státnímu celku dominantního národa. Úspěšná aplikace této teorie proběhla ve Slezsku a jedním z výsledků bylo vytvoření Hlučínska.

Hlučínsko vzniklo až dva roky po první světové válce, 4. února 1920, a představovalo největší územní zisk Československa na poražených mocnostech. Společně s ním byla k republice připojena ještě oblast Valticka a Vitorazska. Hlučínsko však dominovalo jak rozlohou a počtem obyvatel, tak i koncentrací přírodních zdrojů a infrastrukturou. Hlavní důvod připojení tohoto území byl historického a etnického charakteru. Obyvatelé žijící na tomto území byli považováni za germanizované příslušníky českého národa, které bylo třeba zachránit před úplnou záhubou v „moři německého živlu“. A protože se k národnostním požadavkům přidaly i historické nároky, stalo se nově vzniklé Hlučínsko jedinou částí Slezska, které bylo v roce 1742 připojeno k pruskému království, a opět se dostalo do svazku s českými zeměmi.

Protože Hlučínsko nikdy dříve neexistovalo, neexistovala ani jeho severní hranice. Když tedy měla Německá říše odstoupit Československu část okresu Ratiboř, nebylo vůbec jasné, kudy by měla nová hranice vést. Situaci zcela překvapivě vyřešil předseda plebiscitní komise, jež tehdy ve Slezsku působila, francouzský generál Henri le Rond. Jednoduše narýsoval podle pravítka do mapy čáru a podle ní určil, která část okresu připadne Československu. Protože linie u několika obcí protínala katastr zhruba v jeho polovině, protáhlo se definitivní dořešení vedení hranice až do roku 1923, kdy byly k Československu připojeny ještě obce Hať a Píšť. Hlučínsko ve své dnešní podobě tak bylo konečně zformováno.

Mezi obyvateli Hlučínska se přičlenění území k Československé republice nesetkalo s příznivou odezvou. Veškeré hospodářské a sociální vazby byly orientovány na sever do slezské Ratiboře, která byla nejen správním, ale i ekonomickým centrem oblasti. Hlavní tah železné dráhy vedl z Opavy do Ratiboře, zatímco vedlejší větev se odvíjela do Hlučína. To se nyní obrátilo. Široká řada šlechtických dominií byla přeťata státní hranicí a ocitla se tak na samém okraji rentability. Hlavní faktor obecné nespokojenosti ovšem spočíval ve smýšlení Hlučíňanů. V důsledku německého školství, vojenské služby, sezonní migrace do říšského vnitrozemí a celkové socializace v německém prostředí se ta generace Hlučíňanů, která se nacházela v produktivním věku, plně integrovala do společenství německého národa. Česká národní myšlenka byla této generaci zcela cizí. Ačkoliv se tehdy Hlučíňané označovali za Moravce, neneslo toto pojmenování nacionální význam. Označení odkazovalo na příslušnost komunity k moravské církevní provincii. Smýšlení „Moravců“ se však odehrávalo výhradně v „předmoderních“ rámcích, kdy nejdůležitější složky identity představovala konfese a územní příslušnost. Když se na přelomu 19. a 20. století začal vkrádat do myšlenkového světa Hlučíňanů nacionalismus, byla to jeho německá podoba. Nelze se tedy divit postojům, jaké v roce 1920 drtivá většina obyvatel Hlučínska zaujala. Připojení ke státu, který existoval teprve dva roky, k němuž nezaujímali žádný vztah a který stavěl na principech jako svoboda, demokracie či náboženská volnost, prostě nechápali.

Po dobu první republiky nebyla státní politika vůči Hlučínsku příliš šťastná. Území, ačkoliv tvořilo samostatný okres, nespadalo pod správu slezské zemské vlády, ale přímo pod zemského prezidenta Josefa Šrámka, který zároveň stál ve funkci zplnomocněného komisaře pro Jižní Ratibořsko, tedy Hlučínsko. Na tom by nemuselo být až tak moc zvláštního, kdyby komisař nedisponoval mimořádnými pravomocemi a kdyby tento stav netrval plných sedm let. V symbolické rovině tím Československo popřelo demokratické principy a brzy se ukázalo, že k porušování demokracie došlo i v přímém výkonu politiky. Nejzřetelnějším příkladem byla neochota zřizovat na Hlučínsku německé školství. Stát se totiž obával další germanizace Hlučíňanů, a tak se je všemi možnými způsoby snažil „probudit“ k češství. Nejenže ovlivňoval školní docházku a výsledky sčítání lidu, ale vynucoval si loajalitu i ekonomickými prostředky. Takový postup se v konečném důsledku ukázal jako kontraproduktivní, poněvadž u obyvatel vzbuzoval přesně opačné reakce.

Celá situace se zkomplikovala s vypuknutím hospodářské krize, která tvrdě postihla zejména československé pohraničí. Poněvadž průmyslové Ostravsko nedokázalo uspokojit hlad po práci, nacházel čím dál rostoucí počet Hlučíňanů své uplatnění v Německu. Také zde se brzy projevil tlak státní moci, která nejenže neváhala upřednostňovat zahraniční pracovníky z Hlučínska před domácími obyvateli, aby se tak ukázala v lepším světle, ale netrvalo dlouho a nacistický režim začal rovněž požadovat projevy loajality. Hlučíňané tak začali vstupovat do sudetoněmecké strany, ať už z přesvědčení nebo pod tíhou ekonomické situace. Politické spektrum zde v polovině třicátých let doznalo značné proměny. Tradiční katolické a zemědělské strany, jež v regionu vždy dominovaly, výrazně ztratily ve prospěch Henleinovy SdP. 

Když počátkem října 1938 začaly Hlučínsko obsazovat oddíly wehrmachtu, naplnily se touhy a očekávání značné části místních obyvatel. Brzy se však mělo ukázat, že nepůjde o návrat poměrů, jaké si většina pamatovala z dob císařského Německa, ale že nacistický režim stojí na zcela jiných základech. Ihned po připojení k říši se Hlučíňané stali říšskoněmeckými občany. Stát na ně pohlížel jako na rodilé Němce a jejich domov považoval za historicky říšské území. Argumentace historickou příslušností k Německu podporovala interpretaci jejich nové identity. Hlučínsko se totiž nestalo součástí sudetské župy, ale bylo opět přičleněno ke svému starému okresu Ratiboř. Na pomyslné škále „Němectví“ tak Hlučíňané převýšili například Němce ze Sudet či z jiných připojených území. Spokojenost s novým stavem se ostatně projevila i v takových projevech jako bylo poněmčování příjmení, dobrovolné vstupy do armády nebo do nacistických spolků a složek. Teprve s rostoucím odcházením zdejších mužů na bojiště světového konfliktu začala ve společnosti rašit nespokojenost a pnutí. Vesnice zůstaly domovem žen, dětí, seniorů a válečných zajatců, obživa a starost o domácnost ležela plně na bedrech hospodyní. Do toho se stále častěji stávaly součástí běžného života pietní akty a zádušní mše za padlé manžely a syny. Poměrně nelibě Hlučíňané také nesli, že jim režim zakazoval užívání slezského nářečí, které provozovali v neformální komunikaci. Zapojení do odbojových struktur zde nicméně zůstalo okrajovou záležitostí.

V závěru války se Hlučínsko stalo frontovou oblastí. V důsledku neúspěchu počátečních fází ostravské operace se hlavní směr ofenzivy přesunul do oblasti Hlučínska. Než však započal samotný útok, zastavila se fronta na více než 14 dnů a nechala působit své pustošivé účinky. Více než 500 civilních obyvatel přišlo během bojů o život a značná část zástavby podlehla zkáze. Jelikož byli Hlučíňané plnoprávnými německými příslušníky, vztahovala se na ně i branná povinnost. Kolik jich k ozbrojeným silám Německa narukovalo není přesně známo, kvalifikované odhady však hovoří o více než 13 000 mužích. Z toho 3 500 mužů padlo nebo zůstalo nezvěstných. Svého manžela a otce pak ztratilo 1 000 žen, respektive 2 500 dětí.

Po válce se Hlučínsko stalo opět součástí českých zemí. Jeho obyvatelstvo nebylo vysídleno, ačkoliv se o to některé politické strany zasazovaly. Padly by totiž všechny prvorepublikové argumenty a konstrukce, podle kterých byli Hlučíňané nazíráni jako Češi. Region se postupně začal vzpamatovávat z válečných škod. Hluboké stopy v duších obyvatel však měly ještě dlouho zůstat.